Psi a jejich Historie

Kdysi byl pes divoké zvíře, teprve časem se nechal ochočit, zdomácněl a přispůsobil se životu vedle lidí. Je mnoho teorií o vzniku plemen, která jsou nám dnes známá, ať již o tom, zda předek všech dnešních psů je vlk, nebo že se křížily psovité šelmy jako vlci, šakali a lišky a z nich vznikala další plemena. Můžeme se zamyslet i nad teorií ve které figuruje původní prapes, psovitá šelma ze které  se prý podle některých vyvinula a vzešla dnešní plemena psů. 
Ať už se přikloníme ke kterémukoli názoru a pes podle nás vzešel ze šakala nebo vlka, ovlivnil jeho pobyt vedle nás celé lidstvo. 

Ochočování psů začalo nejspíše někdy v období neolitu (10 - 15 000 let př.n.l)
Zkoumání původu psů začalo ovšem mnohem později a to až roku 1862, kdy byly v Evropě nalezeny kosterní pozůstatky nevelkých psů (Canis familiaris palustris) právě z období neolitu. Ostatky těchto psů se nacházejí do dnes od Egypta po severní Evropu. Tato forma psa podle učiněných nálezů a následných studií zřejmě existovala po celou dobu kamenou. Přímými potomky tohoto psa jsou kupříkladu psi ze severských oblastí.

V průběhu doby bronzové (4500-3000 let př.n.l) se vyvíjely další typy psů zejména v evropě.
Byli to například psi velkého typu (Canis familiaris,inostranzewi),
Bronzový pes (Canis familiaris matris optimae) je základem rodu Kolie a některých ovčáckých psů.
Popelavý pes (Canis familiaris intermedius) dal pro změnu vzniknout některým loveckým typům psů.
Canis familiaris leineri se objevil později, je to pes mladší doby kamenné. Byl to velký pes s úzkou lebkou, který je možný prapředek dnešních chrtů, štíhlých psů lovících pomocí zraku.  
Canis familiaris decumanus je občas popisován jako pes robustní tělesné stavby a předek dnešních mastifů a dog.


Od starověku po současnost:


Pes nás provází od úsvitu lidstva po současnost, pomáhal nám lovit, shánět stáda, hlídat náš majetek, přepravovat těžké náklady (severští a saňoví psi), ale našel své uplatnění i v ozbrojených složkách. Jinde zase jako terapeut, společník i jako zdroj potravy či jiných produktů, nástroj zábavy, ať již humální, nebo zvrácené. 

Starověk:

Již ve starověku byl pes v různých kulturách vnímán dosti odlišně. V některých to byl vznešený strážce podsvětí, v jiných vyvrhel. Egypťané, podobně jako Inkové, Peršané či Indové, uctívali psa jako strážce podsvětí a průvodce do království smrti. Pro psa to znamenalo velké ocenění, neboť Egypťané povyšovali kult smrti nad vše ostatní. Tehdejší Egyptští psi (dali by se považovat za předchůdce moderních chrtů) nebyli jen obřadními zvířaty. Byli zároveň používáni k lovu gazel a zajíců. Jejich vliv na lidi a kulturu byl již v té době tak silný, že vlastnictví kvalitního psa bylo doslova luxusem, za který se platilo zlatem. Bylo nalezeno mnoho ostatků mumifikovaných nebo jinak pochovaných psů a jejich zvláštních pohřebišt v různých kulturách.

Akkadská bohyně Gula byla patronkou psů v Mezopotámii. Lidé jí s vírou ve vyšší moc nosili psy vymodelované z hlíny a doufali v zázraky. Na sumerských pečetích jsou často zobrazení psi s velkou hlavou, podobní dnešním mastifům, kteří se v Mezopotámii objevili o něco později než chrti. Tito psi sloužili k lovu lvů, divokých prasat a jiné velké zvěře. Sloužili však i jako váleční psi a zápasníci.
Přibližně 1000 let př.n.l. došlo v oblasti Mezopotámie ke křížení tibetských dogovitých psů a místních molosoidních plemen. Tito psi se vyznačovali nízkým prahem bolesti a používali se jako váleční psi. Kroniky dokládají cílený chov molosoidních psů na psích farmách. 

Řekové si psů též vážili. Chovali ve svatyních boha Asklépia posvátné jedince, kteří pomáhali uzdravovat nemocné. Lovec Orion měl dva psy, Procyona a Siria. Jejich jména nesou jedny z nejjasnějších hvězd na obloze  Sirius a Prokyon. Řecký strážce podsvětí Kerberos měl 3 psí hlavy. 
Řekové chovali především velké psy na boj a malé psy jako společníky. Řekové používali psy i k hlídání stád ovcí před vlky. Byli to předchůdci dnešních pastýřských psů. Z těchto psů se později vyvinula plemena jako komondor nebo kuvasz.

Ani v římě tomu nebylo jinak, vždyť už údajné zakladatele města, bratry Romula a Réma, odkojila vlčice ze svých struků. Římané byli zřejmě první, kteří se zabývali systematickým chovem psa - plemenitbou. Vlastnit psa bylo stejně módní jako vlastnit otroka. Byli zde v oblibě zejména větší psi, kteří byli zároveň schopni ohlídat majetek, o čemž svědčí i archeologické nálezy tabulek připomínajících dnešní cedule "POZOR PES".
Starověký Řím byl i místem zvrhlé zábavy, psích zápasů. K těmto účelům se šlechtila speciální plemena psů. Své zastoupení ale našla v Římě i lovecká a společenská plemena. 

Středověk:

Několik staletí středověku značně poznamenalo nejen Evropu. Stejně tak jako mají psi vliv na nás, i lidé mají silný vliv na vývoj psů. Ve středověku nebyli prakticky psi využíváni k ničemu jinému než k lovu a ochraně majetku. Vzhledem k převládajícímu křesťanství se psi neuctívali a jejich dny slávy pomalu upadaly v zapomění. Pes až na výjimky, především mezi  šlechtou, nebyl společníkem a nechoval se pro radost a zábavu.
Ačkoli křesťanská Evropa zaujímala ke psům neutrální postoj, na blízkém Východě tomu tak nebylo. DleIslámu je pes považován za nečisté zvíře, proto většina muslimů psy nechová. Není sice zakázáno dotýkat se těla psa, ale člověk nesmí přijít do kontaktu s jejich slinami. Přesto existují výjimky, které toto pravidlo vyvracejí, např. Saluky a jiná plemena chrtů byly vysoce ceněné a majitelé, většinou muslimové, na ně nedali dopustit. 

Novověk a současnost:

V novověku začalo psům svítat na lepší časy a v Evropě se pes vrací mezi lidi jako populární společník, ne pouze jako levná pracovní síla. V 19. století se začaly konat psí výstavy a byl kladen důraz na exteriér psů a jejich povahy. Pes začal být opět zdrojem zábavy a zájmu. Vznikají také organizace zabívající se zlepšením chovu psů a správou jednotlivých plemen. FCI, Mezinárodní kynologická federace, byla založena roku 1911 Německem, Rakousko-Uherskem, Belgií, Francií a Nizozemím. Dnes má FCI 80 členských zemí a existuje 468 plemen psů, rozdělených do 10 skupin, která jsou u FCI evidována. Nad každým jednotlivým plemenem má patronát určitý členský stát, který sepisuje jeho standard. V dnešní době jsou psi všude kolem nás a jsou společníky ve sportu, zábavě i práci. Vídáme je ve filmech, ve městech, jak provází slepce rušnými ulicemi, v lese jak doprovází myslivce, nebo na každém rohu, kde vidíme koš s pytlíky na jejich exkrementy a cedule s varovnými nápisy,  Za tisíce let naší společné cesty se vlastně skoro nic nezměnilo, jedním jsou psi milováni, druhým nenáviděni. Jeden pes je uctíván pro svou krásu a jiný zatracován pro svou povahu. Plemena vznikají a zase mizí, ale pes, jako věrný přítel, je tu stále s námi. 
 
 

Historie Malamutů

Aljašský malamut patří k nejstarším ze severských psů, jak staré toto plemeno je není přesně známo, avšak první zmínky o těchto psech se objevují v 18 století, kdy je popisují obchodníci kteří zavítali mezi Inuity. Malamut byl do 19. století jediným psím plemenem chovaným na Aljašce, kde i vzniklo samotné jméno psa a to ze slov Mahlemut nebo také Mahlamuit či Mahlemuit, která označují inuity. Malamuti byli pro inuity velice důležití, používali je k tahání saní, v době bezesněhu k přenášení vaků, k lovu, k zahřívání a k moha jiným věcem.

Během propuknutí zlaté horečky se stala z malamutů superstar své doby.Poptávka po těchto psech byla dokonce větší než nabídka, záhy ale přišlo zklamání z neúspěchu a zbylí zlatokopové se rozhodli začít závodit se psími spřežemi. První velký závod se konal již roku 1908 a jeho celková délka byla 653 km.
Malamuti byli na přelomu 19. a 20. století oblíbení již nejen mezi zlatokopy a inuity. Tou dobou bylo možné tyto psy vidět i po boku Kanadské Královské policie. Mezi lety 1909 až 1918 ale plemeno silně upadlo, nikoliv ale kvůli první světové válce, ale protože se objevilo jiné plemeno: sibiřský husky. Huskyové byli a jsou lehčí, menší i rychlejší, i když ne tolik vytrvalí. Lidé mezi sebou začali huskye a malamuty volně křížit, bez ohledu na plemeno a původní typ malamuta téměř vymizel. Situace se zlepšila až roku 1926, kdy začali být malamuti kříženi na základě čistokrevného chovu, což plemeno jako takové zachránilo.
Ačkoli je dnes mnoho linií, pro vývoj malamuta jak ho známe a chováme dnes byli důležité tyto 3 Kotzebue, M'loot a Hinman , která sice odchovala jen pár psů, ale ti významně přispěli do chovu.
Linie Kotzebue byla založena především na psech Artura Waldena, kteří následně přešli do vlastnictví Miltona a Evy Seeleyových. Šlo o čistě vlkošedé psy s bílými znaky. Právě tito psi jsou považováni za první moderní aljašské malamuty. Jedinci z linie M'loot jsou větší, s různými barevnými variacemi, jako je červená nebo kaštanová. Roku 1935 American Kennel Club (AKC) uznal aljašského malamuta jako plnohodnotné plemeno a schválil i standard.

Druhá světová válka otřásla celým světem a nedotkla se jen většiny lidí, ale i zvířat. Služební koně, psi a i jiná zvířata jako třeba holubi se běžně používali k nejrůznějším činnostem. Když se řekne služební pes člověk si spíše u uniformovaného vojáka představí německého ovčáka, nebo dobrmana, ale i malamuti sehráli svou nemalou roli ve druhé světové válce. Malamuti byli využíváni jako zásobovací psi tam kde těžká technika neměla šanci a zamrzla. Tito psi byli schopni pracovat v těch nejtěžších podmínkách a dopravit náklad do cíle takřka za každou cenu. Ať již se jednalo o jídlo, munici nebo léky, malamuti byli vždy připraveni dovést náklad na místo určení.

Nebylo to ovšem poprvé, co malamuti zachraňovali lidské životy. Již roku 1925 ukázali tito psi, že dovedou být spolehlivější než dostupná technika.Tou dobou ve městě Nome vypukla epidemie záškrtu a nejbližší sérum bylo v Anchorage a špatné povětrnostní podmínky neumožnily jeho dopravu lodí nebo letadlem. Bylo proto rozhodnuto vyslat štafetu jezdců na saních. Balto, vůdčí pes prvního spřežení, které dorazilo do cíle, se stal národním hrdinou, v newyorském Central Parku byla odhalena jeho socha. Na počet Malamutů a lidí, kteří se tenkrát pro sérum vypravili, se dodnes jezdí nejtěžší musherský závod na světě dlouhý přes 1800km: INDITAROD. Na cestu se při něm vydávají spřežení šestnácti psů, z nichž musí minimálně šest dorazit do cíle. Trasa závodu vede liduprázdnou krajinou, účastníci nedostávají od pořadatelů žádnou podporu, nocleh a stravování si musejí zajistit sami. V krutých, až sedmdesátistupňových mrazech nefungují vysílačky, takže zranění či zbloudilí závodníci mají minimální šanci na záchranu. Proto je Iditarod označován jako "poslední velký závod na Zemi", v němž "není důležité vyhrát, ale přežít".

Do tehdejšího Českosloveska jako první dovezla malamuty roku 1980 paní Hana Petrusová jednalo se o dvě feny a rok na to v červnu 1981 se narodil i první vrh malamutů v čechách a již čtyři roky na to vznikl Klub severských psů a jezdců se psím spřežením (později přejmenován na Klub severských psů), který začal sdružovat severské saňové psi. Roku 1997 vznikl samostatný klub Alaskan Malamute klub Česká republika, který sdružuje pouze malamuty. Oba dva kluby stále aljašské malamuty sdružují, pořádají výstavy a podporují chov tohoto plemene v ČR. U obou klubů se lehce podmínky chovnosti liší.

Toto plemeno si za několik století co jej známe zahrálo v mnoha příbězích a v každém z nich sehrál svou roli nejlépe, jak jen to šlo. Malamut nám pomáhal lovit, pracovat, bavit se, ale i zachraňoval naše životy a za to mu patří velký dík.

Carmen VS Del Rey la Montana Blanca
Carmen VS Del Rey la Montana Blanca

Standard Aljašského Malamuta  podle FCI  



Aljašský malamut:

ZEMĚ PŮVODU: U.S.A.
DATUM PUBLIKACE PLATNÉHO PŮVODNÍHO STANDARDU: 14.08.1996

URČENÍ: saňový pes

KLASIFIKACE FCI: Skupina 5 (špicové a primitivní psi)

Podskupina 1 (severští saňoví psi)

Bez zkoušek z výkonu

CELKOVÝ VZHLED: Aljašský malamut je jedním z nejstarších severských saňových psů. Je to silný a mohutně stavěný pes s hlubokým hrudníkem a silným dobře osvaleným tělem. Malamut pevně stojí na tlapách a jeho postoj budí dojem velké aktivity, držení těla je hrdé, hlava vztyčená a oči hledí s ostražitým zájmem a zvědavě. Hlava je široká. Uši jsou trojúhelníkové a při vzbuzené pozornosti vzpřímené. Tlama je mohutná, od kořene k čenichu se jen lehce zužuje. Tlama není zvednutá ani dlouhá, ani příliš zkrácená. Srst je hustá s tvrdou krycí srstí dostatečné délky, jež dobře překrývá hustou podsadu. Malamuti jsou různých barev. Znaky na obličejové části hlavy jsou rozlišovacím znakem jedinců. Skládají se z kápě na hlavě, obličejová část hlavy je celá bílá, nebo se znaky s pruhem a nebo maskou. Ocas je dobře osrstěn, nesen nad hřbetem a připomíná chochol. Malamut musí mít silnou kostru s pevnými končetinami, dobrým pohybem, hlubokým hrudníkem a silnými plecemi. Musí mít všechny fyzické vlastnosti nutné pro velký výkon. Pohyb musí být plynulý, vyvážený, neúnavný a naprosto účelný. Není určen jako závodní saňový pes pro soutěže v rychlostních závodech. Malamut je ideálně stavěn k tomu, aby podával silný a vytrvalý výkon a veškeré znaky psů tohoto plemene včetně povahových vlastností musejí odpovídat tomuto účelu. Jakékoliv odchylky odporující uvedenému účelu se považují za vážnou vadu.

TEMPERAMENT: Aljašský malamut je laskavý, přátelský pes, není psem jednoho pána. Je věrným, oddaným společníkem, na výzvu hravým, ale obecně v dospělosti pozoruhodný svojí důstojností.

HLAVA : hlava je široká a hluboká, je harmonických tvarů a elegantní, není hrubá, ale ve správném poměru k velikosti psa. Výraz je jemný a zřetelně vyjadřuje laskavost a přátelskost psa.

Oči: šikmo posazené v lebce. Oči jsou hnědé, oválného tvaru a středně velké. Modré oči jsou diskvalifikující vadou.

Uši: středně velké ale vzhledem k velikosti hlavy malé. Uši jsou trojúhelníkového střihu s poněkud zaoblenými špičkami. Jsou nasazeny široce na vnějších stranách mozkovny ve stejné výšce s horním okrajem oka. Jsou-li vzpřímené, působí dojmem, jakoby odstávaly od hlavy. Vztyčené uši ukazují poněkud směrem vpřed, ale při práci bývají uši někdy složeny k lebce. Vysoko nasazené uši jsou vadou.

Mozkovna: široká a středně klenutá mezi ušima, směrem k očím poněkud plošší a užší. Mezi očima je naznačená čelní rýha. Spojení horní linie mozkovny a horní linie hřbetu nosu tvoří mírný stop.

Tlama: široká a mohutná, v dobrém poměru s velikostí mozkovny, od kořene tlamy po čenich se lehce zužuje co do šířky i hloubky.

U všech barev srsti s výjimkou červené jsou čenich, okraje pysků a okraje očních víček pigmentovány černě. U červených psů je povolena hnědá barva. Světlejší žíhání "sněhového" čenichu je přijatelné. Pysky těsně přiléhají.

Horní a dolní čelist: široké s velkými zuby. Řezáky v nůžkovém skusu. Předkus nebo podkus je vada.

KRK, HORNÍ LINIE, TRUP:

Krk: silný a mírně klenutý

Hrudník: dobře vyvinutý

Trup: kompaktně stavěný, ale ne příliš krátký

Hřbet: rovný a mírně klesající k zádi

Bedra: pevná a dobře osvalená. Dlouhá bedra oslabující horní linii jsou vadou.

Ocas: středně nasazen a v základně plynule navazuje na linii páteře. Pokud pes nepracuje, je ocas nesen nad hřbetem. Ocas však není zatočen, ani zakroucen proti zádi, ani není huňatý jako u lišky. Ocas malamuta je dobře osrstěn a vzhledem připomíná chochol.

HRUDNÍ KONČETINY:

Plece: středně skloněné; hrudní končetiny silných kostí a dobře osvalené, při pohledu zepředu až k nadprstí rovné.

Nadprstí: krátké a silné a při pohledu ze strany poněkud skloněné.

Tlapy: podobné sněžnicím, hluboké a uzavřené, s pevnými polštářky tlap, díky nimž vypadají tlapy pevné a kompaktní. Tlapy jsou velké, prsty těsně přiléhající a dobře klenuté. Mezi prsty roste ochranná srst. Tlapy jsou silné a tvrdé, drápy krátké a silné.

PÁNEVNÍ KONČETINY: zadní končetiny jsou silné a mohutně osvalené ve stehnech, kolena přiměřeně úhlená a dobře skloněná. Při pohledu zezadu jsou pánevní končetiny v postoji i v pohybu rovnoběžné s pohybem hrudních končetin, nejsou ani příliš úzké, ani příliš široce postavené. Paspárky pánevních končetin jsou nežádoucí a odstraňují se krátce po narození štěňat.

POHYB: krok malamuta je vytrvalý, vyvážený a plný síly. Na svoji velikost a stavbu těla je velmi čilý. Při pohledu ze strany vykazují pánevní končetiny silný posun, který se přenáší dobře osvalenými bedry k hrudním končetinám. Hrudní končetiny získávají silný impuls zezadu, který přenášejí v plynulý dlouhý krok. Při pohledu zepředu nebo zezadu se končetiny pohybují v přímce, ne příliš těsně, ani příliš daleko od středové linie. Při rychlém klusu mají končetiny tendenci pohybovat se blíž k ose těla. Kulhání nebo jakýkoliv krok, který není dokonale účelný a neúnavný, se postihují.

OSRSTĚNÍ

SRST: malamut má silnou tvrdou krycí srst; nikdy nesmí být dlouhá, ani měkká. Podsada je hustá, dlouhá jeden až dva palce, mastná a vlnitá. Délka krycí srsti i podsady se mění. Srst je poměrně krátká až středně krátká na bocích, její délka roste na plecích a krku, na zadní straně zádi, na zadní straně stehen a ocasu. V letních měsících mívají malamuti srst obvykle kratší a méně hustou. Malamuti se předvádějí s přirozeně upravenou srstí. Zastřihování je nepřípustné s výjimkou úpravy tlap tak, aby vynikl jejich přirozený tvar.

BARVA: obvyklé barvy jsou počínaje světle šedou přes střední odstíny šedé až po černou, sobolí a odstíny sobolí až po červenou. Barevné kombinace jsou přijatelné v podsadě a na okrajových částech těla. Jediná jednotná povolená barva je celá bílá. Bílá je vždy převažující barvou na spodní straně trupu, částech končetin, tlapách a části znaků na obličeji. Na přední straně hlavy lysina a nebo límec nebo skvrna na šíji jsou atraktivní a přijatelné. Malamut má plášť a skvrny rozkládající se po trupu nebo nerovnoměrné skvrny jsou nežádoucí.

VELIKOST, PROPORCE, MOHUTNOST: jedinci tohoto plemene dorůstají velikosti v určitém rozsahu. Požadovaná ideální velikost je:

Psi: kohoutková výška 25 palců - 85 liber

Feny: kohoutková výška 23 palců - 75 liber

Hodnocení velikosti by však nemělo převažovat nad celkovým hodnocením typu, správných proporcí, pohybu a ostatních funkčních znaků. Jsou-li posuzovaní psi shodní co do typu, proporcí, pohybu, dá se přednost psovi, který se nejvíce blíží ideální velikosti. Hloubka hrudníku odpovídá zhruba polovině kohoutkové výšky psa, nejhlubší místo hrudníku se nachází hned za hrudními končetinami. Délka trupu od ramene po vrchol kosti sedací přesahuje kohoutkovou výšku psa. Trup nesmí být přehnaně těžký a kosti musí být v dobrém poměru k velikosti.

DŮLEŽITÝ SOUHRN:

Při posuzování aljašských malamutů se klade největší důraz na jejich funkčnost jako saňového psa při přepravě hmotných nákladů v arktických podmínkách. Stupeň penalizace vad psa musí být v přímé úměrnosti s velikostí odchylky od popisu ideálního malamuta a v přímé úměrnosti s tím, jak daná vada skutečně nepříznivě ovlivňuje funkčnost a pracovní výkon psa. Končetiny malamuta musejí vykazovat mimořádnou pevnost a mimořádnou sílu při pohybu vpřed. Jakoukoliv křehkost či ochablost končetin, tlap, předních či zadních, v postoji či v pohybu je třeba hodnotit jako vážnou vadu. Za takovou vadu se považuje například jakákoliv odchylka od ideálního postavení končetin, kravský postoj, nesprávně postavené nadprstí, strmé plece, nedostatečné úhlení, jakkoliv nevyvážený, nedostatečně vydatný a plynulý krok, příliš vysoké končetiny, mělký hrudník, těžkopádnost, jemná kostra a nedostatečná harmonie proporcí.

VADY: Všechny odchylky od výše uvedených bodů se hodnotí jako vada; hodnocení vady by mělo přesně odpovídat stupni dané odchylky od ideálu.

DISKVALIFIKUJÍCÍ VADA: modré oči, agresivita nebo přílišná bázlivost;
pozn: samci musejí mít dvě očividně normálně vyvinutá varlata zcela spuštěná v šourku.

Standard je uveden bez úprav tak, jak jej uvádí FCI a ČMKU